Žádná jiná země není tak pivně rozmanitá jako právě Belgie.
Na jejím území v průběhu staletí vzniklo mnoho pivních stylů a rozmanitost v zemi zůstala až do současnosti, protože většina ze zhruba 180 belgických pivovarů stále vaří rozličné druhy a styly piv. Nejproslulejší jsou samozřejmě piva z tradičních klášterů a opatství, nicméně i ostatní pivovary nezůstávají s nabídkou pozadu.
Jedním z nejznámějších originálních belgických stylů jsou Tripel a Dubbel. Jsou to v podstatě jiné názvy pro belgické silné ejly a začaly je používat trapistické pivovary. Říká se, že označení Tripel poprvé použil roku 1930 sládek Hendrik Verlinden, když se snažil uvařit ejl, který by mohl konkurovat ležákům přicházejícím z Plzně. Hendrik spolupracoval na tvorbě receptu s pivovarem Westmalle a ten toto pivo i název stylu proslavil po celém světě. Tripel je nyní chápán jako světlý silný a nefiltrovaný ale zlatavé barvy s hořkosladkou chutí, ovocnými tóny a obsahem původních kvasnic. Věhlas získal hlavně díky produkci trapistických pivovarů.
Dubbel je rovněž spjat s pivovarem Westmalle, kde toto označení poprvé použili v půlce devatenáctého století pro pivo, jež bylo odvozeno od brown ale. Mělo hnědou barvu a nasládlou chuť s náznaky tmavého ovoce. Ve dvacátém století ho začali vařit silnější a dnešní verze mají většinou kolem sedmi procent alkoholu. I když je to stále chlouba pivovaru Westmalle, styl Dubbel přejali mnohé pivovary i mimo Belgii.
Tradicí jsou v Belgii piva pšeničná, zde nazývaná witbier. Vaří se již od středověku, kde se do nich místo chmelu dávala různá koření jako koriandr či pomerančová kůra a v jisté míře se tato koření používají dodnes. Postupem času ale „bílá“ piva ztrácela na popularitě, až v padesátých letech dvacátého století málem vymizela nebýt Pierra Celise, který v Hoegaardenu obnovil poslední pivovar vařící witbier a povedlo se mu ho proslavit i za hranicemi Belgie. Pšeničné pivo Hoegaarden je dnes jedno z nejvíce exportovaných belgických piv.
Dalším vskutku zajímavým stylem je lambic. Vyrábí se za použití ječného sladu a nesladovaných pšeničných zrn takzvaným spontánním kvašením, kdy se pivo nechává kvasit divokými kvasinkami ze vzduchu a tvrdí se, že v oblasti kolem Bruselu, odkud tento styl pochází, jsou pro účely spontánního kvašení nejvhodnější. Takto se nechá kvasit tři až šest měsíců a poté dva až tři roky dozrává. Tak získá suchou a vinnou chuť s kyselým dozníváním. Existuje několik poddruhů lambicu. Geuze je směs starého (jeden rok) a mladého (dva až tři roky) lambicu, která díky smícháním cukrů z obou verzí druhotně vykvasí a získá větší říz. Lambicu, do kterého se při druhotné fermentaci přidají kyselé třešně, se říká Kriek. Místo třešní se dá použit téměř libovolné ovoce a tomuto lambicu se pak říká prostě ovocný.
Za zmínku pak jistě stojí ještě Flemish red ale, což je pivo kvašené mléčnými bakteriemi, které produkují kyselinu mléčnou a dávají pivu unikátní nakyslou chuť. Ta se dále rozvíjí zráním v dubových sudech. Červenou barvu dává pivu speciální druh sladu a pro zakulacení chuti se pivo před lahvování míchá s mladší várkou.
Mimo dalších původních stylů najdeme v Belgii také styly přejaté z jiných zemí. V posledních letech se zde vaří variace na britský a americký styl IPA, můžeme se setkat i se stouty a skotskými ejly. S pivní rozmanitostí souvisí nádoby, z kterých se pije, a proto se belgické pivovary mohou pyšnit opravdu velkou škálou různě tvarovaných sklenic, z nichž mnohé jsou vskutku originální.
